OMFI! (Ian/Gee)

5. září 2012 v 7:28 | Hifi |  Písemnosti
NESTÍHÁÁÁÁÁÁÁÁM!

Jenom vám sem hodím jednu povídku, napsanou na popud Keigh, pro Keigh, s Keigh a ukončenou díky Keigh. Miluju tě, zlato.

Slash 15+



Tichý klapot bot se rozléhá tmavou chodbou. Je vděčný, že tady nejsou automatická světla, a tak se může dostat k pátým dveřím mnohem snadněji. Přeci jen, kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby ho někdo viděl. Takhle to bude všechno mnohem bezpečnější - tedy, alespoň v to doufá. Nejistě si skousne spodní ret, právě teď, respektive za pár sekund, to může celé spadnout, nebyl si ani náhodou jistý, jestli vůbec dokáže natáhnout ruku a stisknout kliku, najednou se to zdálo tak strašně složité. Celý ten plán byl vlastně nedomyšlený. Nevěděl, co řekne, až vstoupí, jestli se vůbec odhodlá vejít dovnitř. Přivřel oči - víčka se mu chvěla - dýchal přerývaně, mělce, rychle. Jeho odhodlání vejít s naprostým klidem a s pokud možno blahosklonným nadhledem, se ztratilo v absurditě podstaty jeho původní myšlenky. Zvedne skloněnou hlavu a zatěká očima po chodbě, jestli ho přeci jen někdo nepozoruje, udělá dva drobně dětské kroky dozadu, seč i tak stojí stále dost blízko dveřím, a nakonec pohledem zakotví právě na tmavém dřevě před sebou, ponořeném do stínu. Jeho struktura nebyla nijak zajímavá, přesto ji studoval dost dlouho. Přešlapuje z místa na místo a stále systematicky okusuje vlastní ret. Přemlouvání, že se bez zastavení dostal až sem a že ho nemůže nechat čekat moc dlouho, vůbec nepomáhá.
Zrovna ve chvíli, kdy se rozhodne, že zkusí udělat krok vpřed a možná konečně na ty dveře i zaklepe, to někdo z pokoje udělá za něj - překvapeně zalapá po dechu a trochu vyjekne. Tak blízko se nyní objevil právě jeho obličej…! Vypadal stejně, jak si jej pamatoval - delší černé vlasy s jemným náznakem blond melíru, sice vyžehlené, ale rozházené do obličeje zdánlivě bez jakéhokoli řádu, splývající podél obličeje a končící zhruba u jeho rtů. Oči zvláštní oříškové barvy s podtóny zelené a šedými kapičkami u zornic ho právě teď provrtávaly vcelku pobaveným pohledem.






"Docela dupeš, na takové tintítko," pokáráš mě a než stihnu zformulovat trefně ironickou poznámku na svou obranu, otočíš se zpátky do pokoje. Stále se ještě neúspěšně pokouším přemluvit sám sebe a tvářit se, jako že jsem úplně v pohodě a nad věcí a vůbec nejsem vynervovaná puberťačka ve stavu přesně mezi hajzlovým pavoukem na roztřesených nohách a vařenou brokolicí. A taky že se mi nechce otočit se na patě a utéct se schovat mamince pod sukni jako malé děcko.
"No tak pojď, sakra. Co jsi mi chtěl?" vytrhne mě tvůj hlas, který v pohodě je a to s naprostým přehledem.
Sakra!
Trhnu sebou, překročím práh a poslepu za sebou zabouchnu dveře. Ve chvíli, kdy se sám od sebe rozejdu k tobě, s lehkým úsměvem sedícímu na sedačce šikmo naproti dveřím, je mi jasné, že teď už musím něco říct. Jenomže si najednou vůbec nejsem jistý, co jsem ti to chtěl. Vlastně jsem ti nic říct nechtěl. Ale nějakou tu větu jsem přece připravenou měl, ne? Co byla záminka?
"Tintítko?" našpulím nakonec rty v dětském gestu a sednu si vedle tebe, pokusím se napodobit ležérnost, se kterou napolo sedíš, napolo ležíš ty. Doufám, že se mě znova nezeptáš na důvod mojí přítomnosti, protože jsem to vážně zapomněl. Teda, to, co jsem ti na to hodlal odpovědět.
"Se na sebe podívej," povytáhneš jeden koutek rtů a natáhneš ruku, abys do mě vzápětí lehce strčil.
Jenomže úsměv ti ztuhne na rtech chviličku po tom, co se mě dotkneš, nevím, co se děje, přece jsem nic neudělal!
"Iane?"
"Co se stalo?" tvůj hlas zhrubne, ztvrdne, až se podvědomě zachvěju. A nedává mi smysl, co říkáš, neměl bych se na tohle ptát já?
"C-Co?" vykoktám. "Kdy?"
Rukou přejedeš k mému obličeji, chvilku si iracionálně myslím, že mě chceš praštit, jenomže ty se palcem opatrně dotkneš rtu v místě, kde jsem jej skousnul, když jsem čekal přede dveřmi. Teprve ve chvíli, kdy ucítím tvé prsty, si uvědomím, že celý ret docela slušně otekl. "Kdo?" ignoruješ moje otázky a sám pokládáš další.
Docela ulehčeně vydechnu. "To nic, to … Já. To jsem si udělal sám, dobrý, prosimtě."
Nakrabatíš čelo a přesedneš si blíž ke mně, pořád jemně držíš moji bradu, ale mluví se mi dobře i tak, a palcem, snad mimoděčně, přejíždíš po nateklém místě. "Ježíš, řekni mi, proč to děláš? Víš, jak jsem se lekl, že ti někdo třeba ubližuje? Žes musel zdrhat před paparazzi tmavýma uličkama, nebo co já vím…?"
Automaticky trochu skloním hlavu, provinilost. Ale ty si mou tvář zase zvedneš k sobě. "No... jsem byl nervózní..." - a teď aby mi někdo něčím zacpal pusu, protože jestli se mě zeptáš, kdy a z čeho, budu fakt úplně v háji.
Jenže ty zakroutíš hlavou "Víš, jak blbě se ti s tím bude zpívat…?" upozorníš mě nevěřícně.
No, abych řekl pravdu, tohle mě ani nenapadlo, Iane. Protože to poslední, co chci teď dělat, je právě ten zpěv - za což mě fans asi roztrhnou. No, snad ne, když se budu tvářit dostatečně sexy, nebo tak něco. Stejně jim asi ani nejde o slova. To jenom těm tvým.
… Počkat, co jsi to říkal?
Usmíváš se dost... nemyslím, že bych to uměl pojmenovat. Nevím, jestli bych z toho měl za normálních okolností dobrý pocit, myslím, že by mě to děsilo. Kdybych nebyl fixovaný na tvoji dokonalou krásu. "Hej, Gee, je ti to jasný? Už žádný okusování rtů. Stejně ti nevěřím, že dokážeš být tak moc nervózní. Vždyť ti to skoro krvácí. Asi bys to měl trochu zchladit, vážně se ti s tím bude zítra špatně zpívat. I mluvit."
To je mi docela jedno, víš? Nahnu se trochu blíž a otevřu ústa v němé touze ti něco sdělit, ale nakonec si to rozmyslím, stejně nemám pořádně co. A fakt je mi to jedno, sakra, že nemůžu pořádně mluvit. Zajímají mě jenom tvoje oči. Mají zvláštní barvu.
A tvoje vlasy.
A řasy.
Sakra.
Sakra!
Přivřu oči, pozoruju tě jen zpoza napolo sklopených víček, řasy mi tvůj obličej oddělují na proužky. Pravou ruku vztáhnu ve vzdálenosti pár milimetrů od tvého těla a tváře ke tvým vlasům, pohnu se dopředu, tvoje ruka mi nebrání, působením gravitace sjedeš bříšky prstů na bradu. Ve chvíli, kdy překonám tu propast mezi námi až k tvým rtům, myslím, že umřu štěstím, že se rozplynu, že rozteču, že se rozpadnu na kusy, že puknu, že vybouchnu...!
Nehýbeš se, nereaguješ, neděláš nic. Normálně bych asi znejistěl, byl bych úplně v háji, že nevím, co si myslíš, ale teď je mi to úplně jedno. Poslat do háje mě můžeš potom. Všechno můžeš udělat potom, cokoli jen budeš chtít. Ale teď mě nech - jo, však ty necháváš. Můžu tady opatrně přejíždět svými přecitlivělými rty po těch tvých v symfonii jemných doteků, hýčkat je a zasypávat dalšími a dalšími drobnými polibky, něžně, skoro až v nerozpoznatelné motýlí blízkosti natisknout tvůj spodní ret mezi své, ale nevsát. Nejspíš je ti to docela jedno, necháš mě dělat si, co chci, co potřebuju, a já jsem ti za to vážně ohromně vděčný. Nemusím se starat o to, jestli mě za chviličku zabiješ, nezajímá mě to. Prostě od teď už navždy miluju ten pocit, když špičkou jazyka úplně jemně pohladím tenoučkou kůži obepínající tvoje sladce růžové rty.
Jenže potom pomalu pohneš hlavou a tak uhneš, ani se tomu nedá říkat ukončení polibku. Nesouhlasně vydechnu, ale raději hned zmlknu, trochu provinile. Měl bych se tvářit provinileji. A neměl bych se nechat ovládat štěstím - nebo dokonce chtíčem.
Tohle... teď vážně nemůžu. Teda ne, že bych někdy mohl. Mám ohromnou chuť se na tebe přitisknout a líbat tě až do skonání světa, ale - sakra, vždyť ani nevím, jestli jsi gay, jenom si to myslím! Nebo spíš... oni … všichni si to... tak nějak... myslí...
Bože, miluju tu vůni. Totálně miluju tvou vůni! Asi se brzo rozplynu. Ale musím tě nechat udělat, co chceš, tys mě taky nechal. Nechal jsi mě líbat tvoje jen lehce pootevřená, úžasná smyslná ústa. Teď musím nechat já tebe, abys udělal, co chceš a potřebuješ a považuješ za nutné.
Zvednu hlavu. Myslím, že mě nejspíš každou chvíli praštíš, každopádně bych si to zasloužil, nebo aspoň začneš nadávat a křičet, ale... jsi zticha. Pozoruješ mě. Vyděsí mě to, nejsem ten pohled schopný nějak popsat, nevím, co si myslíš a tentokrát už mi to vadí a to tak, že velmi. Sakra, co jsem to provedl?! Nemohl jsem prostě jenom přijít a... doháje. Já tohle přece chtěl udělat celou dobu. Tak trochu. Ale celý jsem to podělal, jak mě to jenom mohlo napadnout?! Pořád mi koukáš do očí a já mám prsty jedné ruky zamotané v tvých vlasech. Nejsem si jistý, jestli bych je neměl vyprostit a pokud možno úplně vypadnout z téhle místnosti a doufat, že už se nikdy neuvidíme a že zítra v Bravo Girl! nebude přes celou stránku titulek Gerard Way se pokusil znásilnit Iana Watkinse! nebo tak něco. Nebo bys mě mohl vydírat, nebo prostě... ah, pořád se mi díváš přímo do očí a já nevím, co v těch tvých vidím. Nevypadáš naštvaně, nevypadáš ani jinak zvlášť překvapeně a vykolejeně, což naopak překvapí mě. Čekal jsi to? Jak bys mohl?! Ale kdybys něco netušil, nedíval by ses na mě takhle, jenže... jak se na mě vlastně díváš, sakra?! Přijde mi, že trochu rozněžněle a pobaveně zároveň. Jo, očividně ti to přijde strašně vtipné. Sakra, jsem rád, že sedím na té pohovce, protože jinak bych se ti tady sesypal. Vůbec nevím, co mám dělat, nenapadá mě, co bych udělat mohl a netuším, co teď hodláš dělat ty. Pořád mě pozoruješ a já pozoruju tebe, máš vážně hezký oči... jejich barva je namíchaná z několika odstínů hnědé, hlavně oříškových tónů, trochu zelené to podbarvuje a dodává jim hloubku, malinké kapičky našedlé barvy zase zvláštní jas. Pořád ale nevím, co v nich vidím. Zdá se, že se na mě díváš trochu... shovívavě? Přijde mi, že i chtivě, zasněně, nevěřícně, ale ne znepokojeně, snad i... nadšeně? Mohl bys být proboha nadšený? Blbost.


Zatlačíš prsty, které máš ještě pořád na mé bradě, směrem dolů, a tím mě donutíš trochu otevřít pusu. Sakra! Co chceš udělat? Určitě musíš být naštvaný jak něco, i když tak nevypadáš, vždyť se říká, že zdání klame. Přibližuješ se ke mně, aspoň tvůj obličej je pořád větší a větší a já ho vidím z menší a menší vzdálenosti, nebo se mi to jenom zdá? Jsem přesvědčený, že ne, ale teď už vážně nevím, čemu věřit a co si myslet. Bojím se, strašně se bojím, co teď uděláš, nikdy jsem nepochopil, jak jednáš, vždycky uděláš téměř opak toho, co se od tebe čeká, tak jak mám vědět, co hodláš dělat teď?! Jsi pořád blíž a blíž a tvoje prsty si mě přitahují k sobě a já se nedokážu ani pohnout a jen sedím s pootevřenou pusou a sleduju tvoje oči -


















Když políbíš ty mě.


Jemně, lehce, nenásilně, ale přece důrazněji, než byly moje téměř nepostřehnutelné doteky před tím. Nevím, proč to děláš, vůbec nechápu, co se děje, jen cítím, jak tvůj jazyk pomalu a opatrně vklouzne mezi moje rty, ale zůstane tam, špička jazyka jen přejede po zoubcích, dál se nevydá. Chutnáš naprosto úžasně a kouzelně smyslně, trochu po karamelových bonbonech a trochu po sladkém bílém víně a ještě po něčem svém, něčem, co nevím co je, ale myslím, že to má co dělat s tvou vlastní podstatou. Neumím přesně ani definovat tvou chuť, asi proto, že nevěřím, že se tohle děje. Sním, či bdím...? A proč to vůbec děláš? Neměl bys teď stát na opačném konci místnosti, zhnuseně mě pozorovat, řvát a vyhazovat mě z místnosti?
Ach ne, prosím, jenom ať se mi tohle nezdá. Jenom ať je tahle chvíle skutečná. Zavřu oči.


Cítím, jak mi prsty druhé ruky zaboříš do vlasů, jak se pomalu přisuneš blíž ke mně, jak se víc nakloníš, necháš svůj jazyk z mých rtů zase vyklouznout a místo toho je jeho špičkou objedeš, cítím tvoji vůni, zlehka, postupně začínáš do polibku vkládat víc... chtíče? Přesto si stále počínáš tak nějak něžně, snad jako by ses bál, abych se ti každou chvilkou nerozpadl, což rozhodně nemám v plánu, jestli budeš pokračovat! I když tomu pořád nevěřím - nevymýšlím si to? Bojím se, že se každou chvilkou probudím. Ale tentokrát tvoje rty na svých cítím mnohem jistěji než ve všech snech, odvážíš se přejíždět po tenké kůži zuby, sem tam naznačit kousnutí, než mě znovu políbíš a vnoříš se jazykem mezi polštářky mých rtů, které mu v tom rozhodně nebrání, tentokrát se vydáš dál, zkoumavě a pomalu přejíždíš snad po každém místě v mých ústech, zjišťuješ, objevuješ, pátráš. Přemýšlím, jestli se nepotřebuješ nadechnout, ale já rozhodně jen tak dýchat nehodlám. Ruku z tvých vlasů nechám sklouznout na záda, zatlačím, jen trochu, abych naznačil, že můžeš blíž, a ty se skutečně nakloníš ještě víc ke mně, znovu se malinko přisuneš, nevím, co s druhou rukou, mám chuť tě sevřít v náručí, pořádně, silně, ale nemůžu, na to jsme ve špatné pozici, a asi bych se ani neodvážil, takže nakonec skončí jakoby mimochodem - což je vlastně trochu pravda - položená na tvém stehně. Začínám se lehce třást. Štěstím.


Ah, tak, zdá se, že přeci jenom potřebuješ popadnout dech, i když docela neochotně, ukončíš polibek a já pomalu a jen napolo otevřu oči. Měl bych... určitě bych měl... se ti nějak omluvit, nebo tak...


"Iane... já..." dostanu ze sebe, ztěžka, zajíknu se, nevím, co chci říct a stejně pořádně mluvit nedokážu, ty dvě slova spíš vydoluju ze zbytku schopnosti mluvit a zním jako ubrečené malé dítě.
Usměješ se shovívavě a tváříš se tak ochranitelsky, nevím, kam stočit pohled, takže trochu bezradně těkám očima sem a tam a přemýšlím, co ještě mám říct, co vlastně říct chci a co bych měl - je mi jasný, že teď už odejít nemůžu, ale nemůžu ani... ani... ani nic. Doprdele frustrující pocit!
"Co ti trvalo tak dlouho?" zašeptáš chtivě, přesto si udržuješ ten podivně shovívavý výraz.
"Prádelna...?" zamumlám a je mi jedno, že to nedává smysl. Myslím, že na to máš stejný názor. Náš třetí polibek je vášnivější. Prudší. A konečně smělejší i z mé strany. Je mi jedno, co se teď děje. Je mi jedno, jak to vypadá. Je mi jedno, co bude v budoucnosti a fakt je mi dost jedno, jestli se tohle teď děje, nebo se za chvíli probudím s lepkavým pocitem v rozkroku.
Přetáhnu ti tričko přes hlavu a ty začneš rozepínat knoflíčky mojí košile. Položíš mě na záda, zavrním trochu nespokojeně, ale hned přestanu, když se nakloníš zpátky ke mně. Mám pocit, jako by se naše ústa nejen vášnivě spojily, ale přímo splynuly. Hladím tě po nově odhaleném území zad, hrudi i bříška a ty děláš totéž mně. Cítím se tak dokonale perfektně, jako už vážně hodně dlouho ne. Tvoje ruce i jazyk jsou všude a už jen ten pocit, že jsi to ty, mě přivádí k šílenství.


Odpojíš se od mých úst, ale než stihnu zaprotestovat, cítím jak si prolíbáváš cestičku po mém krku. Svíjím se pod tebou na pohovce a tvoje ruce místo aby mě klidnily, burcují mě víc a víc a dolují ze mě sérii vzdechů a stenů, kterou se ne zrovna úspěšně snažím zastavit semknutím rtů do pevné linky nebo jejich skousnutím. Zastavíš se u mých bradavek. Nejprve po jedné z nich lehce, skoro jako mimochodem, přejedeš jazykem, ale potom na ni foukneš a já se zachvěju. A znovu. Výdech splyne mezi mými rty v jakémsi vzdechu a zalapání po dechu zároveň. Nezdržíš se dlouho, i když dál dolů pokračuješ v stejně pomalém, trýznivém tempu jako předtím a já mám co dělat, abych se udržel v klidu. I když se mi možná držet se v klidu nechce. A i ty se zdáš, že jsi spíš rád, že si přímo užíváš, když uslyšíš nějaký projev toho, jak se mi to líbí, jakkoli se snažím se jich zdržet. A mě se to kurva moc líbí!
Zajedeš jazykem do pupíku a já si přijdu jako puberťačka, protože je to tak příjemné a lechtá to zároveň a v bříšku mi přesně v těch místech poletují drobní určitě růžoví mega moc klišé a roztomilí motýlci. Mimo jiné v očekávání dalších věcí.
Jako například když konečky prstů, jenom tak, úplně jemně, přejedeš po látce kalhot v mém rozkroku. Sice zkoumavě, no trochu znuděně, milosrdně. Pak se zapřeš vedle mě, tvoje zápěstí se otře o můj bok, vrátíš se k mému obličeji, i já zastavím svoje ruce, jednu na svalech rýsujících se na bříšku, tam u těch úžasných pistolí, druhou na tvém boku kousek pod paží. Neskloníš se až ke mě, nenajdeš znovu moje ústa. Jen si tak navzájem koukáme do očí. Nevím, jak se na mě díváš, naprosto ne, neumím to identifikovat, snad něco hledáš, nesouhlas, či naopak povolení? Strach? Nebo chceš prostě jen zkonstatovat, že... se červenám, třeba? Sakra, vůbec nevím, jestli se červenám. Snad ne. Chceš mi svým pohledem něco říct, nebo spíš očekáváš něco ode mě? Každopádně si dám záležet na tom, abych ti pohled oplácel dost pevně. A taky trochu vyzývavě a tím pádem i drze. Nevím, jak dlouho jsme v téhle pozici, přijde mi to strašně dlouho, ale vydržel bys takovou dobu takhle, nebolela by tě zápěstí? Nechci, aby tě něco bolelo. A už vůbec ne kvůli mě. Přesto se nepohneme. Nejsem si dokonce ani jistý, jestli alespoň jeden z nás za celou tu dobu mrkne. A ne, nevadí mi to. Miluju tvoje oči. Miluju tě celého.
Snad po minutě, snad po hodině, snad po týdnu - nakonec zdvihneš koutky úst a tvému až doteď vážnému obličeji se opět vrátí ten ochranitelský výraz s kapkou blahosklonnosti. Připadám si… trochu hloupě. Jako bych byl úplný idiot. A ty na mě koukáš ze své pozice tak krásně, jako bych se vůbec nemusel cítit blbě, jako by to bylo v pořádku, protože mi rozumíš a nechceš, abych se cítil tak, jak se cítím, ale nemáš mi to za zlé, protože mě chápeš.
Chtěl bych, aby tohle přetrvalo navždy. Aby nebyl nikdo a nic, jenom my dva. Skloníš se ke mně vím, co chceš udělat, ačkoli chci, abys mě políbil, náhle mi to přijde nemístné, jako bych… rušil tuhle chvíli, kdy… já nevím. Přijde mi, že tohle je poslední okamžik, kdy se můžeš rozhodnout, že odejdeš. Kdy můžeš ještě racionálně uvažovat, kdy si uvědomíš, jestli děláš chybu nebo ne. Jako by někdo dal pauzu na videu a teď film znova spustil. Tu nádhernou chvíli protáhl, aby si ji mohl lépe užít… a ty si ji užít chceš. I já chci. Kašlu na pocity, kašlu na všechno. Zvednu hlavu a políbím tě sám.
Cítím, jak se mi usměješ do úst, mohlo právě tohle být, co jsi ode mě čekal, mohlo to být to, co jsi chtěl a... potřeboval? Nějaké ujištění, že chci? Že nejsem proti? Blbost. To já bych se měl ptát, ale prostě spoléhám na to, že mě vyhodíš, když budeš. Ale ty se takový nezdáš ani trošku. Jedna tvoje ruka se od boku přesune vedle mé hlavy, teď se opřeš o celé předloktí, díky tomu se taky dostaneš blíž ke mně, dokonce se někdy dotkneme rychle se zvedajícími hrudníky, vzduchu se nám nejspíš nedostává oběma, ale kašlu na to a ty taky. Naopak, obě ruce přesunu na záda při pokusu natisknout si tě ještě blíž ke mně, po chvilce však zabořím prsty do tvých vlasů. Ty dlaní pravé ruky nejprve hladíš celý můj bok, pak ale jednou u pasu téměř zastavíš, abys vzápětí opět zajel do mého rozkroku, tentokrát důrazněji. Rychle ukončíš polibek, snad víš, že vzápětí zalapám po dechu, a taky ano. Možná dokonce my oba. Je mi jedno, co se stane hned po tom, co se uděláš. Protože mezi touto situací a tou, kdy mě vyhodíš, stojí sex s tebou. Podíváš se na mě, pousměješ se a znova mě políbíš ve stejné chvíli, jako pohladíš můj rozkrok a neomylně stiskneš na tom správném místě. Zavzdychám ti do pusy, roztřesen spíš tím, že se tohle skutečně děje, než z doteku samotného. Asi to víš. Tvůj úsměv je až nechutně blahosklonný.
Ale mně je to jedno. Sám ani nevím, jestli se žádostivěji tisknu k tvé ruce v mém klínu nebo si víc přitahuju tvůj obličej blíž k sobě ve snaze prozkoumat tvá ústa úplně celá, každičký koutek, nic mi nesmí uniknout. Náruživě mi polibky oplácíš, poznám, jak se dlaní na chvilku zastavíš na pásku mých kalhot, nevím, jestli zaváháš, nebo ti to nejde, vypletu prsty z tvých vlasů a začnu tě hladit přes záda boky i bříško, protože jsme se museli trochu oddálit kvůli tvé ruce, která konečně rozepne pásek a rovnou i poklopec, aby vzápětí mohla vklouznout dovnitř a pohladit mě přes boxerky, přivřu oči a tentokrát jsem si tím, že vzdychneme oba, naprosto jistý.
Cítím, že se ti třesou prsty, ale podle náruživého polibku nemyslím, že by to bylo nervozitou. Možná taky jenom nemůžeš uvěřit, že se tohle děje, možná jsi na to taky čekal a možná po tom taky tak toužíš… najednou se zastydím, že mi to trvalo tak dlouho. Na druhou stranu, ty jsi měl stejný důvod přijít za mnou a říct mi to sám, že! Ale na výčitky tu teď není místo. Hladíš mě přes boxerky a líbáš mě a já tě hladím kam dosáhnu a oplácím ti polibky a vypínám proti tobě boky a chvílemi tě tahám za vlasy, ale tobě to nejspíš nevadí. Skoro pořád si udržuješ ten chlácholivý úsměv, dokonce i když mi stáhneš boxerky a palcem obkroužíš žalud, trochu zatlačíš na uzdičku a stáhneš předkožku a já jsem v sedmém nebi. Zasténám. Táhle a tiše, skousnu si ret, abych nebyl tak slyšet, ale stejně se neudržím. Zavřu oči, nevím, jestli se zlobíš, nebo se právě o tohle snažíš, každopádně nepřestaneš, i když naše polibky se trochu zklidní, možná proto, že se oba dva více soustředíme na můj klín. Přijde mi hloupé, že ty se o mě takhle staráš a já tu jenom ležím a nechám se hýčkat. Sáhnu na tvůj poklopec, ale odstrčíš mě.
"Později…" a znova mě hluboce políbíš, palcem přejíždíš po mé erekci jen tak, aby sis mohl ostatními prsty různě pohrávat s mými varlaty, čímž ze mě vydoluješ další sten, tentokrát ještě trochu hlasitější, do úst se mi usměješ, pořád si připadám trochu blbě, jako když tě využívám, chtěl bych tě zastavit, abych ti mohl říct, jak tě miluju a jak miluju to, co se mnou děláš, ale taky nechci, abys přestal, nebo i jen zpomalil, naopak, moje boky ti vychází vstříc docela samovolně, když kolem mého penisu obtočíš všechny prsty a několikrát přejedeš nahoru a zpátky po celé délce, znovu zalapám po dechu, vzápětí tě opět políbím, náruživěji, než kdykoli předtím, na kyslík kašlu, mám pocit, že tě musím nějak, jakkoli, obsáhnout úplně celého, plením tvoje ústa a rychle přejíždím rukama po tvých zádech, přes boky na bříško, nahoru na hrudník, jen zběžně promnu bradavky, než opět zabořím ruce do tvých vlasů, ale po chvíli tě opět začnu hladit všude, kam dosáhnu, v jakémsi záchvatu potřeby co největší blízkosti.
Pochopíš to správně jako reakci na to, že chci víc. Chci. Strašně moc. A zároveň chci, abys zastavil, aby sis nevzal všechno najednou, protože pak nám nic nezbude, protože už nebude na co se těšit, protože nechci, abychom se spolu vyspali bez jediného rande - já vím, je to romantické a ze staré školy a strašně směšné, ale já prostě nechci. A zároveň ti to nedokážu říct, nedokážu tě zastavit nebo jenom naznačit, nemůžu nic, než vypínat boky proti tvé ruce, než ti vracet hluboké a vášnivé polibky, než se tě pevně držet za ramena a občas tě tahat za vlasy. Myslím, že tě to musí bolet. Ale nic neříkáš. Jako bys mi rozuměl. Chvíli se mi mezi polibky díváš do očí a já se musím přemáhat, abych ty své nezavíral, abych dokázal zapomenout na tvé dokonalé prsty na mém penisu a vnímat ty nejnádhernější zelenohnědé oči, jaké jsem kdy viděl, abych vnímal, jak se na mě usmíváš, abych viděl, jak mě tvůj pohled pobízí k vrcholu a já jakkoli chci, aby tohle nikdy neskončilo, musím uznat porážku. Orgasmus mě smete jako divoká voda, jako tsunami, jako láva z vybuchnuvší sopky, jako… "Oh, my fucking IAN!"
Nemůžu ani přesně popsat, jak se cítím, co jsem zažil, na co myslím nebo proč. Nedokážu ani popsat, jak moc tě miluju. Otevřu oči až po několika vteřinách, nemusím tě hledat. Pořád se skláníš nade mnou.
"Možná bys měl přestat číst tumblr a tomu podobné…" zamumláš a tvůj pobavený výraz mě trochu zmate. Pak mi dojde, že jsem tě skutečně pobavil.
Protáhnu se docela uvolněně, na to, jaké stresy jsem si dneska prožil, ten dnešek končí zatraceně božsky. "Co máš proti zkratce OMFI?"
"Znáš média, budou se vyptávat…" pohodíš hlavou.
Vlastně se ptáš na to, jestli to chci tajit…? Jako bych něco takového měl v plánu! Ale ty můžeš mít. Musím se tě jenom zeptat, jakkoli trochu v žertu. Pořád nevěřím, že se to skutečně děje. Kde je ta část, kdy mě vyhodí? "Povíme jim… o nás?"
"Pokud jsi ochoten demonstrovat… proč ne?" pousměješ se a já chci jistě ještě něco říct, ale ty mě umlčíš tím nejlepším způsobem.
Protestovat skutečně nehodlám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama