Říjen 2012

NěcojeKURVAšpatně

28. října 2012 v 1:41 | Hifi |  Odpadkovej koš
Ne že bych hodlala začát psát na Téma Týdne.

Jenom je dneska jaksi výstižné.

Myslím, že jsem psala, že už asi vím, jak funguje můj princip všeho,nevímjakjinaktonazvat. Je to... k ničemu.
Pracuje to teda jakože cca na tom, že musím vždycky něco dělat. Což nekomu může připadat jako objev stletí, ale fakt. Neznám ten pocit, když... se nic neděje. Když čumíte nikam a nic vás nenapadá. Nevím, co znaená nedělat nic, skutečně nedělat vůbec nic. Takže když se můj mozek rozhodne, že teď nejsem schopná žádné normální činnosti, jako třeba psát, poslouchat, rozebírat texty, číst a tak, ale taky blbosti, nicméně pořád činnosti, jako třeba čmárání si nebo zkoumání stropu, prostě mě pošle spát. A já spím. A nemůžu s tím nic dělat. Protože tomu podělané květákodnímu orgánu to připadá strašně užitečné. Není.
To jsem vlastně říct nechtěla, nechtěla jsem říct vůbec nic. Měla bych mlčet a dělat svoji práci a nezabírat se věcma okolo, ale nedokážu ani to, nedokážu se věnovat v jednu chvíli jenom jedný věci. Při dělání zápisků musím hrát piškvorky nebo vybarvovat nadpisy, při obědvání musím číst etikety všech kečupů a hořcic a okurek a všeho, co je na stole a ano, při psaní veledůležitých povídek musím namáčet nůžky v roztavené čajové svíčce, sloupávat z nich vosk a ten házek zpátky do svíčky. hahaha.
Omlouvám se. Prostě jen...
Já nemůžu. Nemůžu. Nedokážu ničit věci, které miluju, a ty to víš.

Kroutí se mi vnitřnosti,
odpadávají mi ruce,
můj mozek se koupe ve
vlastních
myšlenkách,
které jsou mu
cizí
a
taky
bryndám čaj.

Jsem něco, co musím chránit?

Lidi žijou, aby přežili

25. října 2012 v 2:05 | Hifi |  Odpadkovej koš
Původní název článku byl "Měla jsem spoustu nápadů na nadpisy. Skvělých nápadů. Nějak se mi je podařilo všechny zapomenout těsně před tím, než jsme vlezla sem s tím, že napíšu článek.", ale pak jsem si řekla, že dokonce i na MĚ je to dost dlouhé a navíc jsem si na jeden vzpomněla, ehm. A je to věta z dnešního hocz RPG, kdyby to jako náhodou někoho zajímalo. (Hádejte, jakou postavu jsem tam vytvořila? Ano, zpěváka Lostů. Eh. A všichni si o něm myslí, že je gay. A to je mu zatím jenom jedenáct. Ach jo. Vždyť je jenom bi!)
...Tyvoletojsoustarostizasetohleto.
Měla bych napsat ten mail.
Začínám mít podezření, že už jsem ho někdy napsala a zapomněla to. Navíc jsem to mohla udělat z jakéhokoli ze svých cca 12-ti e-mailových adres, takže...
No dobře. Kašlu na to.

Potřebuju si nutně vyčistit zuby, protože ačkoliv to kafe a medem a mraženejma borůvkama (eh, víte, jak jsem říkala, že mám trochu divný chutě, ne?) bylo fakt dobrý, nepotřebuju ho cítit ještě zítra v poledne, až se vyhrabu z postele, ale to by mě slyšeli na chodbě a zas měli kecy.
Ej, vyřešeno, přišel otec! (Jasný důkaz, že nikdy nemusíte nic řešit, lidi to vyřeší za vás.)
Aha zase odešel, to vypadá, jako že je mu to jedno? Jsou dvě v noci, sakra!

Chtěla jsem jenom říct, že už asi vím, jak funguje můj mozek. Nebo aspoň jedna jeho část. Ta, která mi říká, abych spala 20 hodin denně.
So, I will go to bed.
...až na to, že už v tý posteli jsem, ale to je přece naprosto zanedbatelné.

A my vystoupáme níž

23. října 2012 v 23:09 | Hifi |  Odpadkovej koš
Neví někdo, čím to že mám poslední dobou takovou chuť vysmívat se Klusovi?
Ale to nic. Poslední dobou mám vůbec nějaké zjebané nálady.

Udělala jsem ty oblíbený odkazy, hellyeah, konečně jsem udělala ty oblíbený odkazy! Sice jsem je ještě nehodila do tý, ehm, funkce v nastavení, takže mi to neukazuje nejnovější články, ale to snad udělám zítra, prootže nejdu do školy a vrátím se asi ve dvanáct, možná až v jednu (což je dost dobré, vzhledem k tomu, že jsem měla psát tři písemky a končit ve tři).
A každý odkaz dostal svoji barvičku, takže teď jsou to nejbarevnější na mém blogu, hah.
Čili:
1) Kdyby měl někdo dojem, že jsem na něj zapomněla, nechť se prosím ozve. Neberu to jako přehnaný egoismus, protože já sama jsem přehnaně egoistická. A taky sklerotická.

2) Kdo má problém se svou barvou, nechť se ozve xD

3) Jste řazeni podle abecedy, aby se jako neřeklo. Ale pokud neumím abecedu a vy máte být jinde, tak se ozvěte, ehm.

Né, prostě mám jenom radost, že jsem zvládla něco tak triviálního jako odkazy. Huahuahau. Jsem prostě tak dobrá, že? (I když by asi bylo užitečnější, kdybych napsala ten mail, že chci do školy. Sakra. Vždycky si na něj vzpomenu až když je pozdě večer a já nechci vypadat jako že vysedávám do dvou do rána u kompu.)
...Prostě mám jenom pocit, že nic jinýho než tohle nezvládnu. Dokonce jsem si dneska ani neudělala žádnej čaj, kromě těch dvou hrnků toho ohavného něčeho, co dělá matka ráno a nazývá to čajem. Jaká tragédie.
Jinak jsem se ale dneska ulila z těláku, takže vlastně fajn. Sice jsem přišla domů o hodinu a půl později, ale tak mně to za to stálo. I když to vystoupení bubeníků mělo blíž k označení hrozné, než skvělé, a Portík si o mně musí myslet, že ho balím, jak jsem se k němu tiskla. (Ale nemůžu přece za to, že byl ode mě na té straně dál od toho všeho... hluku.) (A taky mě k němu cpala Janette, která se taky snažila dostat co nejdál od jakýchkoli bubnů.) (A taky vydával teplo. Ehm.) (A taky mě bavilo házet mu pořád na hlavu cvakátka. Která se asi nejmenujou cvakátka. Nevermind.) (Mimochodem, je docela divný, že mi začíná přestávat nikdy nebýt zima - kdo nepochopil, nikdy mi nebývá zima, ale poslední dobou někdy ano. A to znamená, že přestávám být nemocná, způsobovala mi to štítná žláza, kterou mám nějak v háji. A... já nechci být zdravá! Vyhovovalo mi to. Nepřibírala jsem, nerostla jsem, nemusela jsem jíst, nemusela jsem spát, nebyla mi zima - samý výhody jenom za to, že musíte ráno před snídaní spolknout pár prášků. Já to chci zpátky! Přemýšlím, že je na chvíli vysadím, jako, ty prášky, a třeba se to zase zhorší - a tím pádem zlepší. PaneIane, tomu se říká "výhodné být nemocný". I když většinou, když tohle řeknu, myslím tím, že nemusím do školy.)
Zase hora závorek.

edfgjk

21. října 2012 v 13:51 | Hifi
8 nových komentářů, poslední teď

Jsem jediná, komu to přijde úžasně vtipné? "Poslední teď."
Přemýšlím, na co změnit nadpis z toho edfgjk, ale vlastně mě nic nenapadá a moje nadpisy stejně nikdy nesouvisí s tématem článku, i když mám takové podezření, že to bude tím, že ty články nemají žádné téma, žejo.

Mám takových věcí, který musím udělat, ale nedělám je a nechce se mi do nich, ale... um, nejsem moc dobrá v popisování čehokoliv, vlastní pocity nevyjímaje (Ianužel). Což mi připomíná, že tu dlouho nebylo nic od Lostů.

Já vím, že si to nejspíš nepouštíte, ale co kdyby? A tuhle písničku stejně nemám ráda. A zároveň strašně mám. Miluju refrén. Refrén je totálně nejvíc dokonalý. Ian je dokonalý. A text, text je... Ianův, to vysvětluje všechno. Nikdo na světě neumí psát texty líp než Ian, sorry, Amy, Kurte, Gee ajánevímkdovšechnoještě, tohle je prostě fakt. Ale moc se mi nelíbí způsob, jakým, ehm, zpívá sloky. I když k té písničce se to hodí. Ale už tolik ne k Lostům. Zabít moje myšlenkové pochody, fakt. Máš dvě možnosti a vybereš si tu třetí, Hif, snad pokaždý. No, já to vím.
Abych se vrátila k tomu, jak mi je, i přes to, že vím, že to popsat neumím (takže z možností vykašlat se na to a popsat to srozumitelně si vyberu neúspěšně se o to pokusit), ale už jsem si nejspíš sama na sebe zvykla.
Nejde o to, že by se mi nechtělo! Jenom se mi nechce.
Takové to když máte chuť zahrabat se s knížkou se všema svejma rozečtenejma knížkama a vydávat akorát zvuky jako 'můůůůům' (což byla vlastně téměř celá naše mluva v pátek a sobotu s Janette, ehm), případně kyu/nyu/zyu a s našpulenejma tvářičkama a vykulenejma očičkama koukat na všechno okolo. Takový záchvat kawaii stavu, asi.
No a...
Dobře, končím, tohle se fakt nedá a já bych VÁŽNĚ měla dopsat tu kapitolu, protože jinak mi moje hrstka čtenářů omlátí hlavu o vlastní stůl. Což nevím, jak chtějí udělat, předpokládám, že k tomu by potřebovali, aby na tom stole bylo aspoň trochu místa. Možná mě omlátí o nohu toho stolu? ...Stejně matka chce, abych si uklidila. Mám supernaivní matku, fakt.
Tak, a teď řekni aspoň něco normální a inteligentního, Hif, no tak, řekni něco, ať se ti lidi necítěj tak blbě, že četli ten článek zbytečně.
Nic nemám, sorry, lidi.

Vlastně jo, tohle. V tý misce se usídlila moje múza a odmítá vylízt a teď spí, takže se jdu s knížkama zahrabat pod deku. Mům.



Heh, parodie sama na sebe?

Podaný rukáv

18. října 2012 v 21:50 | Hifi |  Odpadkovej koš
Hah, Hif se poučila a připravila si nadpis ve škole. Mám takový dojem, že to je výrok češtinářky, ale už to nevím jistě.
*psala doteď rolí krepáku, ale moc dobře to nejde*
Víte o tom, že bude Halloween? Huahuahau. Mám strašnou radost.
Jinak, jedna rada: Pokud máte depku a chcete se jí zbavit, přestaňte si pouštět depresivní písničky a hoďte tam něco optimistického.
Miluju Geeho s červenými/růžovými vlasy! <3 A zjišťuju, že jsem asi jediná, což... vlastně není moc překvapující, u většiny věcí jsem menšina, sdcfvbnmkjhgfvb.
Zítra jedu k Janette, ještě stále připravujeme věci na Halloween. A ten víkend potom budeme taky. Hah.

Matika:
Müllerová: Je to přesně 0,0256. A kdybych teďka chtěla třeba...
Marek: ...chleba?
Možná mám ve třídě někoho se stejně debilním smyslem pro humor, jaká mám já, ehm.

*po hodině* Jé, hele, já mám rozepsanej článek!

Ehm, vlastně jsem jen chtěla hodit vám sem tu úžasně dokonalou verzi písničky The Kids Fro Yesterday a to je všechno. Bájo.

Come to the dark side, we have cookies

16. října 2012 v 20:24 | Hifi |  Odpadkovej koš
Aneb Jak Hif přidala do menu další stampku. Začíná být fakt nějak dlouhé. A to tam musím ještě nějak vecpat odkazy na oblíbený blogy (člověk občas zapomene, co má rád).
A jak tak koukám, mám tam na té fotce ještě pořád dlouhé vlasy. Jako ne, že by mi bylo vidět do obličeje nebo tak... až budu mít Halloweenské fotky asi to změním. Ah, už chci Halloween.

Uh, i kdyby bylo.
Nějak si začínám myslet, že jsem s tou školou normálně prodělala šok nebo podobnou psychickou blbost, protože tomu tak nějak všechno odpovídá. Bytí v háji, hodně spánku, stranění se společnosti a čokoláda. (Děcka, jestli chcete hořkou, kupte si prostě čokoládu na vaření. Je lacinější a chutná líp. Dokonce i ta od Cleveru je lepší než klasická hořká. Mně snad můžete věřit, ne? (Hahaha, ehm, radši ne. Já jsem člověk lijící do ham-and-eggsu litry citrónový šťávy.) (Ale když ono je to fakt dobré. Miluju citrónovou šťávu.)) (Už zase hora závorek, tye.) Ale zas nemám migrény, tak teda nevím.
Hm, hodně věcí se bojím a hodně věcí nevím, jsem fakt úžasná, nemyslíte? (Nemyslíte.) (Huahah, krásný dvojsmysl.)
Ale už bych fakt mohla přestat s těma závorkama.
Chtěla jsem jenom říct, že je asi tak nějak na čase se sebrat, napsat hezky ten mail, ať si koukaj zařídit intr, protože HIF se uráčila na tu školu chtít jít a pokud to nevyjde, zjistit ceny jako, intrů nepřizařenejch k týhle škole teda, a připravit obsáhlou přednášku pro matku o tom, že to vlastně vůbec není tak drahé, protože nepotřebuju jíst a nepotřebuju jezdit na víkend domů. (Iane, jestli to vyjde, budu mít so fucking perfect life.)
Um. Uznávám, že mi to, že bych měla něco dělat, došlo trochu pozdě, ale... došlo!
Jinak jsem se chtěla zeptat, jestli byste třeba chtěli, abych dala do menu (Vůůůbec jsem neříkala, že je už tak strašně dlouhé, to se vám zdálo.) (Nedívejte se nahoru, není to tam! Vůbec! Ani náhodou!) odkaz na oficální blog? Protože nechci dávat povídky a jiný články z tama sem. By nemělo moc smysl mít dva blogy, žejo. Ale museli byste mi slíbit, že tam nebudete komentovat, ehm. Pár lidí, co ten blog mají, se nesmí dostat k tomuhle.
Okej, nechte to bejt, zní to nějak moc složitě. Takže, ehm...
Nechce někdo chleba se šunkou? (A vůůůbec tam není citrónová šťáva.)

Zlomil se mi nehet. Na malíčku.

16. října 2012 v 9:42 | Hifi
"Ta tabulka je tak blbá, že vám na ní ani nemůžu ukázat, jak je blbá."
Jasněěěě.
"Tuhle tabulku zas tak nekritizujte, ta je moje." Ehm. Aspoň je upřímná.


Tak nevím

15. října 2012 v 19:46 | Hifi |  Odpadkovej koš
Dnešní den byl a stále je... podivnej. Já... nevím. Prostě nevím. Nevím, co mám dělat, jak se chovat, jestli něco předstírat a nakonec ani, jak se cítit.

Nějaká rada?

Pořádně naštvaná

14. října 2012 v 13:59 | Hifi |  Odpadkovej koš
A nebo ne. Ne. Prostě ne. Správně je to:

POŘÁDNĚ NASRANÁ

Budu řvát.

One more

11. října 2012 v 20:14 | Hifi |  Odpadkovej koš
Vyplňovali jsme ve škole životopis. Podle toho, kde si myslíme, že budeme za dvacet let. Za dvacet let, kdy mi bude třicet čtyři. Iane, vážně mi někdy bude tolik? Já zestárnu?

Už se vidím. V poloprázdném pokoji, ticho, jenom Summertime Sadness od Lany Del Rey. Červené závěsy až na zem, ale roztáhnuto. Otevřené okno. Smrdí tu kouř a auta, zvedá se mi žaludek, jsem zkurveně šťastná.
Vidím na Prahu a právě jsem dodělala úkol z morfologie.
Do kelímku od kafe ze Starbucks, ještě teplého, sklepnu popel z cigarety. Pomaloučku přicházím k otvoru ve zdi, hledím ven. Všechno svítí a tady je tma. Tady je temno. Tady jsem já.
Sarkastický, pobavený úsměv na rtech. Skladba začne hrát znova, je puštěná na repeat.
"A put my red dress on tonight."
Vůně Little red dress je tu skutečně cítit. Neříká nic. Čeká mě jen sprcha.



A pak umřu.

Tři roky

11. října 2012 v 17:44 | Hifi |  Odpadkovej koš
Sice jsem z poslední hodiny zdrhla asi o dvacet minut dřív, ale bylo mi to k ničemu - někde po cestě do školy se mi podařilo ztratit klíče, a bratr jel pryč, takže jsem musela počkat, až on přijede do Tnv, aby mi dal svoje. (A teď nesmím vypadnout. fuck. Teda ne, že bych se někam chystala.)
Tím pádem jsem jela busem se svojí spolužačkou. Nemáme se moc rády, asi tak jako "předstíráme, že spolu vycházíme, protože jsme přece taaak slušné a hodné a přetvářka je fajn, ale jinak je ta druhá kráva". Prostě je... výhodnější a jednodušší dělat, že spolu vlastně fakt vycházíme, než na sebe každý den štěkat, žejo. Ne že bych přetvářku milovala, naopak, ale tak ono je to jiný, když to víme nejen my dvě, ale úplně všichni.
Abych to zkrátila, bydlíme ve stejnym městě (a chodily jsme spolu i na základku, i do školky), dokonce naše paneláky stojej hned vedle sebe, a když už jsme byly skoro u nich, přišla k nám... naše bývalá spolužačka.
OMFI.
Nebudu tvrdit, že se změnila tak moc. Ale... omfi, omfi. Místo normálně plavých má fakt světlounké vlásky a její pleť je taká pomalu poloprůsvitná, takže vypadá jak nějaká malá drobná víla.
O to mi ale nejde. Kdybyste ji slyšeli.
"Páni, vůbec bych tě nepoznala. Úplně jsi se změnila."
Já vím, že bydlí ve Švýcarsku, takže jasně, že mluví trochu jinak, ale...
"Můžu tě objemout?" Ano, stvoření z vodních par.

Jsou to tři roky, co jsem ji viděla naposled.
Tři roky.
Tři.
Roky.
Jak jsem se doháje za tři roky změnila já?
"Pořád máš ráda koně?" Ne. Jo, hele, už nemám ráda koně. Ale pořád mám sbírku pohledů a sakra nevím co s nima. Hej, nechce někdo sbírku pohledů a koňma? "Ne, díky, to si nechej." A lehce mě strčí. Tak lehce, že to skoro necítím.
Co se to stalo s holkou, která dělala karate?
Viděla jsem přízrak.

A já, já jsem si akorát nechala narůst a pak zkrátit a obarvit vlasy, objevila anime, yaoi, yuri, začala se zajímat o Japonsko, pak zase přestala, narazila na Keigh, objevila Lostprophets, začala hrát na klavír, ujasnila si, co chci v životě dělat, překopala svoje hodnoty, vzdala se povrchního sociálního života, začala pít jenom vodu, zamilovala se do rýže, začala a pak zase přestala chodit do keramiky, shlédla celého Naruta, což byla šílená ztráta času, zamilovala se, asi třikrát brečela, hodně nadávala, viděla Tgug, Ai a Maiko a nakonec si vybrala střední školu, na kteru chci přestoupit.
No dobře, možná jsem se přece jenom úplně neflákala. Nebo jo?

Čas je tak drahej a já jsem na mizině

8. října 2012 v 14:57 | Hifi |  Odpadkovej koš
"Co zůstane, když ze světa odkrájíš lež?"


Some AMVs

7. října 2012 v 14:18 | Hifi |  Spamy
Jsem jediná, kdo miluje dobře udělaná Amvčka s dokonalým časováním?


Miluju tu písničku

A na tohle trsám každej podzim, protože miluju Halloween nejvíc ze všech svátků a asi i dnů.
Prostě Halloween...
I když to bylo mnohem lepší, než jsem zkoukla to anime. Což jsem vlastně udělala jen kvůli tomu videu.

Počkejte si na ending :D

Malá nostalgie, BRS miluju.
Ai.

This is all I do, it's all I know, all I know, all I know... This is all I know!

BRS podruhé a už fakt končím.

Mám na spamy asi nějakej talent, tye.

O věcech za tenhle školní rok

6. října 2012 v 18:26 | Hifi |  Odpadkovej koš
Ne, nejdu kecat o tom, jak se musím už konečně začít učit a bla bla bla a jsem strašná, to, co vám na začátku řekne 99% puberťáků, nehledě na to, že je to k ničemu.
Je to k ničemu?
Když to vyjde, půjdu na střední do Práglu na Karlínský gymnázium (s humanitním zaměřením). Když ne, dokončím studium na Tanvalském hnijícím osmiletym se zameřením přírodovědnym, který je mi k ničemu, a zůstanu ještě další čtyři roky živořit s matkou, otcem a bratrem v tomhle ohavnym městě velikosti obce. Jenže teprve teď si uvědomuju, kolik toho musím udělat, než fakt odejdu, věci, který tam moct dělat nebudu.
Proto jeblej seznam, kterej budu možná průběžně doplňovat a tak.

Dneska jsem udělala jenom 5 překlepů ve vlastním hesle, jsem prostě dobrá

6. října 2012 v 13:33 | Hifi |  Odpadkovej koš
Potřebuju... potřebuju. Něco. Cokoliv, téměř. Cokoliv z všech těch hnusů, kterejch bych měla bejt nacpaná od nejvyššího vlásku po podrážky bot, kdybych byla normální puberťák s normálníma starostma, normálníma rodičema a ubíjejícím životem, který by mi nevadil.
Chlast, cigarety, tráva a všechny další drogy.
I blbé zkurvené kafe.
Cokoliv. Potřebuju být závislá. Potřebuju něco, co mě probere z tohodle všeho. Z pocitu, kdy nejsem pomalu ani schopna jediné myšlenky, nemůžu se na nic soustředit a vůbec jsem totálně nepoužitelná.
Na paralen a ibalgin jsem imunní už dávno. Ani brát ho na efekt nepomáhá. Placebo efekt působí jen, když pacient neví, že je to jen jako.
Bohužel, tohle si ještě uvědomit zvládnu.

Napadlo mě, že bych mohla kreslit graffiti. Ne pojebaně na papír, ale fakt, na stěny. No a co, že to neumím? V těhlech malejch městech si nikdo nedovolí nic pořádnýho, prázdných stěn je tu dost. Běhat umím rychle.
Nebo bych mohla vykrádat obchody a čmajzlý věci pak nechávat na lavičce v parku s lístkem napsaným z vytřižených novinových písmen: Patří tam a tam, prosím odevzdejte nazpět. Fakt umí běhat docela rychle.
Ale obojí bych nemohla dělat sama. A Janette do toho nezatáhnu. Nezavedu ji do ničeho zlýho. Ne. Nemůžu. Prostě nemůžu. Je jedna z mála těch lidí na světě, co ještě vydávaj aspoň mlhavý světlo. Nepotopím ji.
No, vlastně to teď dělám. To já ji držím na hladině. A bolí mě ruce. A chci parchantsky zdrhnout.
Už jenom jedenáct měsíců, už jenom jedenáct měsíců.
Pokud udělám přijímačky. Je moc hezký, že jsem si našla totálně úžasnou školu, ale určitě nejsem jediná, kdo si to, že je úžasná, myslí.


Nedokážu bejt ani bulimička, ani anorektička, ani se chorobně přejídat.
Nedokážu být závislá. Nechci. Strašně strašně nechci.
A chci zároveň.

Z deníku

3. října 2012 v 17:29 | Hifi |  Odpadkovej koš
Nevěř mi, jen věř.
Nepomáhej mi, ale pomáhej.
Nepoučuj mě, ale uč.
Neočekávej ode mě velké věci a stanou se (mou rukou).
Neříkej mi, ale pověz.
Nepožaduj, ale dostaň.

Donuť mě.
Donuť mě.
Donuť...
však já to zjistím.

Z mých chyb se dozvíš nejvíc.